Program Kargyak :

Kargyak je odlehlá vesnice v indické části Himaláje, nachází se v nadmořské výšce 4200m. V roce 2006 se do vesnice vydala skupina českých dobrovolníků, kteří po pečlivém výběru a zvažování vybrali tuto vesnici jako místo, kde by mohli pomoci a přinést dětem i dospělým vzdělání, jelikož v této oblasti vzdělávání reálně nefunguje. Založili občanské sdružení Surya a rozleli projekt výstavby školy. Ve spolupráci s tímto sdružením jsme se rozhodli vzdělávání dětí také podpořit. Naše sdružení vyslalo do Kargyaku dva dobrovolníky – Markétu a Láďu, kteří od května do října 2008 ve vesnici učí angličtinu, matematiku, základní hygienické návyky, pohybové a jiné aktivity.

Zde jsou dopisy od lidí z Kargyaku :

4.7.2008
V místní společenské místnosti, neboli stodole, proběhla první letošní třídní schůzka. Rodiče dětí se dostavili v hojném počtu, aby si poslechli, jak se daří jejich ratolestem a jak probíhá výstavba nové školy. Při této příližitosti jsme také rodinám předali dopisy od českých sponzorů. Z dopisů měli, jak děti, tak rodiče velkou radost, protože se mohli dozvědět něco zajímavého o životě v Čechách a na Moravě.
Jedním z hlavních bodů schůzky bylo připomenutí, jak je důležité děti pravidelně posílat do školy. Tato rada se naštěstí neminula účinkem a tak jsme si tento týden několikrát v třídní knize mohli poznamenat, že děti se dostavily v plném počtu. Tedy v plném počtu až na jednoho – Stenzina Wozera, který se se svým tatínkem vydal do Manali, odkud bude pokračovat do Dillí, kde se podrobí operaci. Operací se snad podaří zmírnit následky popálenin, které utrpěl při úrazu v loňském roce. Do Dillí ho z Manalli doporovodí naše dobrovolnice Pyru společně s místní učitelkou Hindi – Pemou Lamo. Věřme, že vše pro Wozera dobře dopadne.
Ale teď k veselejším záležitostem. Při příležitosti nadcházejících Dalajlámových narozenin připravil tým Surya dětem speciální bojovku, zakončenou nadělováním dárků. Akce proběhla v pátek po vyučování a naváže na ni třídenní zasloužené volno, jak pro děti, tak pro učitele. Hned po obědě se děti seběhly u místní gompy (jakýsi kostel pro Buddhisty), kde se krátce pomodlily a poslechly si Tennamovu přednášku, týkající se Jeho Svatosti 14. Dalajlámy. Poté se děti rozdělily do sedmi skupin (v každé skupině byl jeden student prvního ročníku) a to pravé dobrodružství mohlo začít. Jednotlivé skupinky musely následovat trasu vyznačenou barevnými fáborky, která končila asi na 1,5 km vzdáleném hřišti. Cesta to ale nebyla úplně jednoduchá. Děti totiž musely projít přes 6 stanovišť, kde pro ně byly nachystány úkoly, které ověřily nejen jejich fyzickou zdatnost, ale také to, co se ve škole naučily. S potěšením můžeme konstatovat, že děti, s vyjímkou drobných zaváhání, si s úkoly poradily dobře. To nejlepší, ale mělo teprve přijít. Na hřišti děti složily kousky mapy, které obdržely za úspěšné dokončení trasy. No a mapa to nebyla ledajaká. Ne na každé mapě je totiž zakresleno místo, kde je zakopán poklad?. Za naši stranu zase můžeme dodat, že není mnoho lepších zážitků, než vidět zářící dětské oči, když ve skalní puklině objevily truhlu s pokladem! V truhle se našlo něco pro každého, vedle nějakých těch sladkostí děti dostaly také pěkné obrázky, samolepky či tužku. Akce to byla každopádně povedená a určitě pro děti zase něco podobného uspořádáme. Stálo to za to?

12.7.2008
Koncem minulého týdne jsme my učitelé, tedy Markéta, Láďa a Pyru (která se stala též platným členem našeho učitelského sboru, neb zavedla každodenní přestávkové patnáctiinutové lekce jógy, které se u dětí setkala s velkým ohlasem) využili třídenních “Dalajlamových“ prázdnin a vydali se na výlet – navštívili jsme Phuktal Monastery vzdálený jeden a kus dne cesty směrem na Padum. Chtěli jsme se zúčastnit oslav narozenin Jeho Svatosti, ale jaksi se nám nezadařilo přijít včas – když jsme do impozantního komplexu ve skalách dorazili, skoro nikdo tam nebyl – i mniši dostali volno. Jeden se nás však ujal – skvěle nám vařil a během jídla i dělal společnost, takže jsme se například dozvěděli, že pramen léčivé vody, kterým je Phuktal proslulý, po zimě netryská – asi se k němu nedopatřením dostala žena (podle pověsti z něj smí čerpat vodu pouze muži, jinak údajně vyschne, což se možná stalo…). Nebylo těžké udělat rozhodnutí na tom výjimečném místě zůstat přes noc, pak jsme se zúčastnili ranních modliteb při východu slunce, pak ještě snídaně, loučení…. Klášter jsme opouštěli v devět hodin smíření s tím, že půjdeme celý den bez přestávky, neb do Kargyaku cesta daleká. Dorazili jsme v devět večer, unavení, ale spokojení.
No a v úterý ráno zase do školy. Děti jsme hnedka potěšili tím, že jsme jim ukázali fotky z té naší cesty a letos poprvé i pustili na počítači pohádku. Jestliže jsme se však domnívali, že po bojovkové nadílce budou už všichni vybaveni psacími potřebami, čekalo nás zklamání. „Madam, no pencil“ se nám tím vymýtit nepodařilo. Oni ty tužky snad jedí…. Z novinek jsme kromě jógových čtvrthodinek zavedli pro starší děti též meditační pěti až desetiminutovky (doufajíce, že je to trochu zklidní :o) a v plánu máme odpolední extra lessons pro ty, kterým to nesepne dopoledne – protože na to personálně máme! Dnem velkého vítání byl čtvrtek – vrátil se nám Tenzin Yiga a spolu s ním v pořádku dorazili Jana, Jirka, Štěpán a Lenka z Olomouce a taky Zofia – Polka, která už tu byla loni a asi se jí tu zalíbilo:o). Právě ona a Milada nám budou od příštího týdne na střídačku pomáhat v našich vzdělávacích snahách.
Akce Wozer.
Původně to vypadalo, že učitelka Hindi Pemo Lamo s ním pojede na operaci, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. To nebylo moc dobře pro Wozera a pro Pyru, která do Dilli musela jet sama, na druhou stranu, Pema Lamo tu zůstal, což je pro výuku dobré. Také se přišlo se zintenzivněním výuky pro první ročník. Řada dětí co chodila do první už je trochu starší, proto se rozhodlo, že musí postupovat o něco rychleji, aby vše dohnaly. Proto jim přibylo několik hodin – hl. angličtina, ale také písmo bodhi a hindi. Pár hodin jsme jim přidali (učí se i každé sobotní dopoledne) a pár hodin angliny přibylo na úkor předmětu science, který budou dohánět v zimě. Je třeba, aby měly silné základy v těch nejstěžijnějších předmětech. Protože je tu hodně dobrovolníků, tak někteří začali pomáhat i ve škole. Měli jsme slečnu na nursery (družinář Chodar na čas odešel), která to s dětmi přeci jen umí lépe než náš původní družinář. Také nám přibyli asistenti – každý den byl s námi jeden evropan, který pomáhal v hodině – to je užiteřné hlavně u školek, protože dva dokáží lépe udržet jejich pozornost. Poté, co výrazně první třídě přibyla angličtina, vypomáhala nám polská holka Sofie, která si brala některé odpolední lekce. Myslím, že díky tomuto systému mohly děti rychle a efektivně postupovat, protože na poměrně málo dětí bylo dost učitelů. Byly vidět pokroky, jsem zvědav, jak na tom budou po našem odjezu.